4. Jaké druhy psychoterapie známe? 

Tato otázka je podobná otázce "jaké barvy známe?". Vlastně nepřeberné množství - nicméně všechny jsou namíchány z několika základních. Podobně, v současnosti existuje již několik set různých psychoterapií s vlastním jménem, ale v podstatě všechny vychází ze tří hlavních proudů, které jsou hluboce zakořeněny jak v teorii, tak v praxi. Zde je jejich stručný popis:

​

• Psychodynamický směr

  • nejblíž k němu mají psychoterapie: Psychoanalýza (S. Freud), Psychodynamická pt., Individuální psychologie (A. Adler), Analytická pt. (C. G. Jung), Katatymně-imaginativní pt.

  • Zkoumá vnitřní emoční konflikty, kterých si často ani nejsme vědomi a tím pádem je nemáme pod kontrolou. Důraz se klade na uvědomění emocí a fantazii, jejich zpracování a vyjádření, a také na to, jak se této práci v životě vyhýbáme. Psychodynamická terapie věří, že nás vztahy s blízkými zásadním způsobem ovlivňují již od malička a že se projeví i ve vztahu s terapeutem. A také, že má smysl věnovat se člověku měsíce nebo i roky, protože pochopení, resp. trvalá změna problematických vzorců chování a prožívání vyžaduje čas. 

  • Z hlediska klienta tradiční psychoanalýza zahrnuje ležení na pohovce, analytik je mimo zorného pole klienta, který říká cokoliv, co mu přijde na mysl. Analytik nereaguje (aby klienta nijak nerušil), ale po čase nabízí svůj pohled na věc. Setkávání probíhá několikrát týdně po dobu několika let. Příbuzná, asi nejrozšířenější verze tohoto směru (psychodynamická pt.) už není tak intenzivní (spíš jednou týdně), ani netrvá tak dlouho (průměr rok, dva). Principy jsou zachovány, ale terapeut už sedí s klientem tváří v tvář a víc s ním interaguje. 

  • Některým klientům psychoanalýza nemusí vyhovovat kvůli její časové a finanční náročnosti, případně role terapeuta jako hlavního experta. 

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​​

​​

​​

​

​​

• Kognitivně-behaviorální směr

  • nejblíž k němu mají psychoterapie: Kognitivně-behaviorální t. (KBT, A. Beck), dialekticko-behaviorální t. (DBT, M. Linehan), multimodální terapie (A. Lazarus), racionálně-emotivní t. (REBT, A. Ellis).

  • Lidský rozum, emoce a chování jsou propojené v jeden celek. Pokud psychodynamické terapie vstupují do tohoto celku na místě emocí, KBT to dělá přes rozum (případně chování). Konkrétně, zkoumá a zpochybňuje omyly myšlení (jako třeba přehánění nebo nelogičnost) a soustředí se na řešení konkrétních problémů systematickým nácvikem dovedností (třeba trénink relaxace nebo asertivity). Chování a prožívání člověka je vnímáno jako naučené, změna tedy vyžaduje přeučení - ať již na principu odměňování, nebo automatickým spojováním podnětů, co se objevují pohromadě, nebo pozorováním druhých. 

  • KBT terapie jsou značně strukturované, což znamená, že mají jasný program od začátku do konce. Běžnou součástí bývá vytvoření seznamu negativních myšlenek a obávaných situací, jejich uspořádání podle obtížnosti a postupné překonávání. Klient je vybízen, aby se nevyhýbal tomu, čeho se obává, ale konfrontoval to. O svém postupu si může psát deník nebo v rámci domácích úkolů vyplňuje pracovní sešit. Tento proces vzdělávání a nácviku je po cca 10 sezeních u konce. 

  • Některým klientům se může zdát, že KBT se zabývá spíš symptomy než příčinami, nebo že rozumové uchopení psychických problémů je neúplné. 

​

• Humanistický směr

  • někdy nazývaný i zážitkový. Nejblíž k němu mají psychoterapie: Na člověka zaměřený přístup (PCA, C. R. Rogers), Logoterapie / Existenciální analýza (V. E. Frankl, A. Längle).

  • Základem tohoto směru je spíš zkoumání individuality každého člověka než hledání univerzálních problémů a řešení. Důraz je kladen na léčivé prvky terapeutického vztahu a odstraňování překážek k přirozenému seberozvoji. Touha po něm je totiž podle humanismu vlastní všem lidem a opravdová seberealizace je dobrá pro člověka i společnost. Zážitkové terapie také zdůrazňují potřebu smyslu v životě a to, že jej můžeme najít i v těch nejtěžších situacích. Stejně tak připouští existenci paradoxů v lidské psychice, zdůrazňují svobodnou vůli a odpovědnost jedince.

  • Humanistický terapeut bývá vnímán jako značně empatický, přijímající a podporující. Nechává se vést zkušeností klienta, kterou neposuzuje a nesnaží se ji měnit, ale nezaujatě ji s ním prozkoumává. Zároveň klientovi průběžně poskytuje upřímnou zpětnou vazbu ("jde s kůží na trh").

  • Někteřým klientům v humanistických terapiích nevyhovuje volnější styl sezení a přejí si víc konkrétních instrukcí.

​​

Pokud Vás při čtení napadlo, že každý směr "má v něčem pravdu", resp. je v něčem přínosný, nejste sám / sama. Proces integrace probíhá už přes půl století - ať již obyčejným "půjčováním technik" napříč školami, nebo hlubším propojováním jednotlivých směrů. Jedním ze zástupců integrace je i můj směr, Gestalt terapie, o které bychom mohli velmi zhruba říct, že se skládá ze 40% humanistické školy, 40% psychodynamické terapie a 20% KBT: 

​

• Gestalt psychoterapie

  • Der Gestalt v němčině znamená celek nebo tvar. Gestalt psychoterapii založili zejména Friedrich (Frederick, Fritz) Salomon Perls (1893 – 1970) a jeho žena Laura Perlsová (1905 – 1990), v 40. a 50. letech minulého století. Kromě třech výše uvedených tradičních směrů čerpá gestalt terapie i z filozofie (existencialismus, fenomenologie), vědeckých principů (teorie pole), východního konceptu všímavosti (mindfullness) a biologických zákonitostí vnímání (tvarová psychologie). Důležité je, že tyto principy nejsou jen eklekticky "naházené na kopu", ale tvoří integrovaný teoretický celek.

  • Humanistické základy gestalt terapie se projevují v jejích třech hlavních principech:

    • zkoumání toho, co klient zažívá a jak si to sám vysvětluje (fenomenologie)

    • důraz na životní kontext klienta (teorie pole)

    • rovnocenný a otevřený terapeutický vztah (dialogický aspekt)

  • S dynamickou terapií má gestalt společné např. zkoumání mechanismů, kterými modifikujeme kontakt se sebou samým i prostředím, čímž bráníme plnému uvědomění si vlastních emocí.        Z KBT konceptů s gestaltem rezonují třeba "schémata" (fixované gestalty) nebo nověji důraz na "mindfullness" (gestalt práce s uvědomováním) a "akceptaci" (paradoxní teorie změny). Mimochodem KBT se v poslední době spíš inspiruje gestaltem než naopak - třeba populární dialekticko-behaviorální terapie (DBT) je někdy přímo označována jako pokus popsat gestalt technickým jazykem (autorka i byla v čilém kontaktu s gestalt komunitou). 

  • Z pohledu klienta vypadá gestalt terapie takřečeno "normálně". Terapeut je pro klienta průvodcem, podporou, ale i výzvou. Nemá předem připravenou agendu, nemluví příliš mnoho nebo málo a uváženě sdílí s klientem své reálné pocity. Emoční prožitek, rozumové pochopení i fyzické pocity jsou vnímány jako stejně důležité. Pointou je živé, kreativní lidské setkání v bezpečném prostoru "tady a teď", které je předpokladem toho, aby si klient naplno uvědomil své obvyklé způsoby chování a prožívání, a případně si vyzkoušel nové. 

  • Někteřým klientům v gestalt terapii nevyhovuje volnější styl sezení a přejí si víc konkrétních instrukcí.

​

Existují také terapie, které jsou tak trochu svým vlastním směrem (třeba rodinná terapie nebo terapie založená na meditaci / všímavosti). Zajímavé ale je, že s přibývajícími zkušenostmi se psychoterapeuti z různých škol navzájem přibližují stylem práce. A protože jednotlivé směry mají i srovnatelnou efektivitu (viz další část seriálu), terapeut i klient si zde můžou vybrat dle osobních preferencí. Důležité akorát je, aby konkrétní terapie měla obecné znaky kvality, tedy:

​​

• nepatologizování (člověk je víc než jen problém, se kterým přichází)

• přesvědčení, že lidé mohou růst, měnit se a uzdravovat

• uznání významu terapeutického vztahu

• jistou „hloubku“ celého procesu

• a také vědomí toho, že žádná psychoterapie není dokonalá a ne vždy může daný terapeut pomoci danému klientovi.